| |
Zápisky z pekla
18.6.
Kéž bych ten dárek nikdy neobjednával. Narozeniny, přes internet zakoupené nějaké pastelky do vany. Pastelky, kterých budu litovat. Ale nepředbíhejme. To zpropadené kliknutí! Mohl jsem si nechat balík poslat na poštu. Mohl jsem si jej osobně vyzvednout v Pardubicích. Mohl, mohl. Já však zvolil přepravu do našeho města. Že si zde balík vyzvednu osobně. I cena byla o 20 korun nižší, než zpropadená česká pošta. Dvacet korun! Dřív bych si myslel, že můj život má větší cenu. Tak či onak stejně jako havraní pírko nakonec spadne pod korunu rozeklané borovice, stejně tak já klik na GEIS – výdejní místo.
V dálce zahřmělo.
V kuchyni se pohly všechny příbory a roky nemazaný pant u dveří stupaček na záchodě zavrzal. V místnosti byla náhle zima. Záclony se téměř nehnutě pohnuly. Pro jiné by to snad byla znamení, kterým by věnovali pozornost, já však dokončil objednávku a chystal se zavřít aktivní záložku. V tom jsem to spatřil:
Výdejní místo:
Krve by se ve mně nedořezal. Náhle jsem pochopil všechna znamení. A stejně jak umírajícímu před očima prý proběhne celý život i mně se v hlavě rychle prostřídal hrom, příbory, nemazaný pant, zima v místnosti, záclony…
Foto Žák.
Četl jsem ta dvě slova stále dokola.
Až příjde dárek, který musím samozřejmě vyzvednout, budu muset vstoupit do pekla. Do místa, kde se zastavil čas. Do místa, kde fotoaparáty lapají duše lidí a kde jedna duše obývá tělo, jež pouze ometá prach z fotoaparátů.
Ten den se blíží. Možná zítra, možná pozítří. Čas ztratil smysl, včerejšek, zítřek i dnešek, to vše na jednom místě a nikde – v obchodu Foto Žák.
Tyto zápisky píši jako varování pro ostatní.
Budu psát, dokud to půjde…
18.6. – 15:20
Dobrý den, zásilka je na cestě k Vám… Vaši zásilku jsme vyzvedli u odesílatele Bino Europe a je na cestě do výdejního místa Geis Point č. GP16000101 – Foto Žák, Nám. Míru 26,67602 Moravské Budějovice. Po doručení zásilky do Geis Pointu Vás budeme znovu informovat. Děkujeme za důvěru a těšíme se na shledanou. Geis Parcel CZ.
Snad je to jen sen a já se z něj probudím. Napadlo mě varovat řidiče. Vytvořit zátarasy kolem města. Přepadnout vůz a balík ukradnout. Plakat. Ale vím, že nakonec nebudu mít odvahu. Nevím, odkud řidič přijede. Nevím, jak se zastavuje vůz jedoucí jen jedním směrem…
19.6.
„Kávu,“ pronesu nepřítomně směrem k neodbytnému číšníkovi. Krčím se v rohu restaurace Grand. Mám odtud mizerný výhled, ale to je záměr – vidím-li špatně já na TO, vidí špatně i TO na mě. Následujících osm hodin usrkávám stydnoucí kávu a sleduji obchod. Tužkou si zapisuji, kdo vejde a kdo vyjde. Podívám se na papír:
vešli: | | |
vyšli:
Pochybuji, že někdo 4 hodiny vybírá fotoaparát. Obchod lidi pohlcuje. A zrovna dnes mi přišla SMS, že je zásilka připravena k výdeji. Moc dobře vím, že dnes v sobě odvahu nenajdu. Snad zítra. Nejpozději v sobotu. V sobotu jsou narozeniny a já musím předat dárek. Ale nejdřív jej musím vyzvednout. Zásilka je předem zaplacena, usměji se v duchu. Moc dobře vím, že budu platit. Avšak peníze si nemusím brát s sebou.
„Kdysi jsem si tam byl také pro balíček.“ Z mých myšlenek mě vytrhne čišník.
„Jednička a dvojka nejsou.“
„Nechci jíst,“ odpovím mu a přemýšlím o odchodu.
„Nemyslím jídlo, jednička a dvojka, ti první dva lidé, kteří vešli dovnitř. Už nejsou.“
„Jak to víte?“
„Cítím to. Byl jsem tam. Naštěstí mě to nijak nepoznamenalo, mám rád lidi a lidé mají rádi mě.“
„A co trojka? Dovnitř podle mých zápisků vešli tři lidé.“
„Zavíráme,“ odsekne čišník. „37 korun.“
Platím kávu a vycházím před restauraci. Otočím se a vidím čísníka ve dveřích, jak na mě zírá. „Trojka ještě je.“ Otočí se a zmizí.
Jdu domů.
20.6.
Půjdu. Celou noc jsem nespal a rozhodl se. Je to můj balíček. Můj. A navíc dárek. Cestou jsem si dodával odvahu. Krátká modlitba v kostele a najednou stojím před obchodem Foto Žák. Pomalu beru za kliku – nebo spíš klika bere za mě. Nemůžu ji pustit. Dveře se otevírají a táhnou mě dovnitř. Klika mě pustí a dveře se zavřou. Ani je nezkouším otevřít, vím, že je to zbytečné. Ticho. Přítmí.
Jsem uvnitř.
„Copak si přejete, mladý pane?“ ozve se zpoza pultu.
Přísahal bych, že tam ještě před vteřinou nikdo nestál. Otázka je, zda tam vůbec někdo stojí. Nebo spíš něco.
„Měl bych tu mít…“
„…balíček, že?“ doplní mě.
„Ano.“
„Je tam vzadu, pojďte za mnou.“
Samozřejmě, že je vzadu. Snad jsem nečekal, že mi balíček podá a já odejdu. Začínám litovat, ale je pozdě. Jdu dozadu, ale dávám pozor. Chodba je dlouhá, mnohem delší, než by kdo čekal u normálního obchodu. Stěny se mění z bílé omítky na šedou, opraskanou, zažloutlou a přechází v kámen, na zdech louče, pavučiny. Náhle se ocitáme ve velké jeskyni.
„Váš balíček je tam vzadu,“ a ukáže na hromadu balíků, na některých z dálky rozeznám keltské runy či egyptské hieroglyfy.
Ovšem hromada balíků vršící se již od počátků věků není to, co mi nahání hrůzu.
Je to kamenný stůl uprostřed místosti a kolem něj……kolem něj rozesazeni v tmavých róbách s kapucí jednotliví členové zastupitelstva města. V čele poznávám pana Bařinku. Otře si bílým kapesníkem ústa a mile povídá: „Posaďte se u nás, nebo spíše… položte“ a rukou pokyne do středu stolu, kde jsou zbytky lidské bytosti. Ostatní si mě nevšímají, co chvíli někdo odtrhne či odřízne část těla. Nemohou se pohnout.
„Honzo…“ vyjde ze mě slabě.
„No co se divíš,“ s křupnutím odkousne článek prstu a s mlaskáním pokračuje, „vést město je vyčerpávající. A lidské maso, jak mě poučil Vlasta – díky Vlasto – má v sobě spoustu energie. Kdysi jsi mi říkal, že by ses pro město i obětoval, tak prosím.“ a podá mi nůž.
„Nikdy jsem neříkal, že bych se obětoval…“
„Dost řečí, zabte ho, za týden je zastupko, ať je něco do chlebíčků.“ zvolá paní Jana a všichni se jako na povel zvednou.
„Pane Žák…“ zkusím to zoufale.
„Pan Žák ti nepomůže. Odtud nikdo neuteče. Díky němu jsme pravidelně zásobováni již tisíce let. Převzal obchod po panu Učiteli. Ten ho vše naučil. A za dva tisíce let i pan Žák bude pan Učitel a předá své zkušenosti.“
„Ale někdo přeci panu Žákovi utekl!“ zvolám. „Ten číšník z Grandu!“
„Když myslíš… na něj!“ zvolá pan Bařinka a sám se sápe přes kamenný stůl.
Vzepnu všechny síly. Konečně mi došlo, proč jsem tu. Proč si osud zvolil mne. Ne proto, abych byl sněden, ale abych vše ukončil. Před očima mi proběhla všechna moudra a znalosti, které mě Jarda Fic naučil. „Nedej se!“ „Braň se!“ „Když je proti tobě přesila, uteč.“
A tak jsem začal utíkat. Odhodil jsem Pana Žáka stranou a utíkal zpět chodbou. Pochodně začaly zhasínat, nejdříve za mnou, ale postupně mě tma doháněla. V dálce jsem viděl světlo obchodu. A za sebou výkřiky a nadávky a supění těch zrůd. Ti starší měli problémy. Naštěstí se zrovna přejedli. Ale mladý Švaříček se při běhu ještě zběsile smál. „Sokolu neutečeš!“ křičel na mě a když jsem se otočil, zdálo se mi, že běží po čtyřech po stropě. Proto je strop v Sokolovně v takovém stavu, blesklo mi hlavou. Po nekonečně dlouhých vteřinách se konečně blížím ke vstupu do obchodu.
Až teď mi došlo, že nemám plán, co budu dělat pak. Dveře jistě silou neotevřu.
„V mysli vlast, v paži sílu“ řve na mě nelidsky mladý Švaříček, „Tužme se!“ lesknou se ve tmě jeho brýle.
Zadýchaný stojím v obchodě.
A pak jsem dostal nápad.
24.6.
Maso. Lidské maso. Cítím ho. Škoda toho světla, rychle ho polapím a odtáhnu Domů, do Tmy. Oni jsou pomalí, možná by jim i utekl. Ještěže mají mě. V obchodě je světlo, bude to muset být rychlé, čapnu ho a odtáhnu. Tohle město potřebuje změnu. Mladé lidi, kteří se umí přizpůsobit moderní době. Jíme jak zvířata schovaní v jeskyni. Až posílím, nastanou změny. Velké změny. Ale nejdřív musím jíst. Támhle stojí, uprostřed obchodu. Otočený zády, tak to mám rád, správný Sokol útočí zezadu. Ještě tři skoky. Dva. Odraz…
„Vyletí ptáček, zmrde.“
*záblesk*
*záblesk*
*ZÁBLESK*
Foto Žák.
Řešení celé situace jsem měl celou dobu před sebou.
Foto.
Pan Žák fotí zákazníky a lapá jejich duše. Ti mu pak musejí sloužit. A jíst maso – ale nejlepší kousky jdou za Panem Žákem. Ten to celé vede – žádný sluha, ale vůdce prastarého kultu nemrtvých kanibalistických požíračů lidských duší. Proto je jeho obchod plný starých fotoaparátů, které nikdo nekupuje. Jsou to schránky na duše, tak, jak má vodník v pohádce své hrníčky.
A právě teď jsem jednu duši osvobodil. Měl jsem štěstí, že vynikám svojí inteligencí. Když jsem stál v obchodě a za sebou slyšel dusot mladého Švaříčka a desítky a stovky fotoaparátů kolem sebe, něco mi došlo. Jestliže je Švaříček nejmladší, fotoaparát s jeho duší musí být ten nejmodernější. Rozhlédl jsem se kolem sebe a jedno se musí Panu Žákovi nechat – ctí klasiku. Bez rozmýšlení jsem se natáhl po klasickém Nikonu D3500.
Už je za mnou… ještě chvíli… doufám, že je akumulátor nabitý… Teď!
*světlo*
*světlo*
*SVĚTLO*
„…Jirko?“
„Honzo! Musíš mi pomoct, běží sem – tvoji bývalí kamarádi. Musíme je osvobodit. Rychle pober fotoaparáty a foť, s bleskem samoozřejmě, střílej to tam jak tenkrát na Sokol Open a osvoboď jejich duše!“
„Nevím, o čem mluvíš, ale věřím ti, Jirko! Podávej mi jeden přístroj za druhým!“
Pracovali jsme jak dobře namazaný stroj. Jeden za druhým odpadávali chodbou běživší zastupitelé, když ten či onen fotoaparát osvobodil jejich duši. Po několika minutách bylo po všem. Z chodby se do obchodu pomalu trousili udivení zastupitelé.
„Co se to dělo?“
„Proč žvýkám lidské ucho?“
„Honzo, my jsme byli nějak omámeni?“
„Ano, přesně tak. Foto Žák. Polapil naše duše, ale díky Jirkovi jste zpět. A konečně můžeme pracovat pro město.“
„Já tě žeru, Jirko,“ pronesl Vlasta, zarazil se a pak jsme se všichni rozesmáli.
Je to za námi.
Za zády jsme uslyšeli šramot.
„Ne!!! Takhle to neskončí! Nemyslete si, že je konec!“ ozýval se z jeskyně řev a podle sílícího zvuku se rychle přbližoval Pan Žák.
Podívali jsme se s Honzou na sebe a lehce jsme kývli. Natáhl jsem se pod pult a vytáhl starou, zaprášenou Prakticu. Hodil jsem ji Honzovi vzduchem. Všichni jsme jak ve spomaleném filmu sledovali, jak se k Honzovi blíží dva objekty – vzduchem letící fotoaparát a z druhé strany ve skoku s obnaženými zuby Pan Žák – nebo alespoň jeho přízrak, protože v posledním záchvěvu strachu jím probleskovala jeho pravá podoba z pradávné minulosti. Zdálo se mi, že vidím ozubená chapadla, pavoučí oči a tělo, které mělo vnitřnosti na povrchu. Honza neměl ani setinu sekundy navíc. Roky a roky naučeného pohybu konečně zúročil. Fotoaparát chytil rukou tak, že měl ukazováček rovnou na spoušti.
*SVĚTLO*
No tak pojď, je čas. Zklamal jsi mě. Zlobím se. Moc se zlobím. Bude hlad. Ačkoliv…
Ve vzduchu na místě Pana Žáka světélkovaly zbytky prachu. Tak trochu jsem čekal, že možná osvobodíme i duši Pana Žáka. Ale Pan Žák nikdy duši neměl.
„Je… je TO mrtvé?“
„Vypadá to, že ano, Vlasto.“ řekli jsme s Honzem zároveň.
U dveří cvakla klika a otevřely se. Na místě, kde ústila chodba do jeskyně byla jen obyčejná zeď s reklamním plakátem firmy Agfa.
Chystal jsem se odejít, ale náhle jsem si na něco vzpomněl.
„Hergot!“ zaklel jsem a smutně se podíval směrem k bývalé chodbě.
„Hledáš snad toto?“ ozval se někdo a skrze zastupitele se ke mně prodíral Jarda Kloudů a v ruce držel můj balíček. Usmáli jsme se na sebe.
„Dík.“
„Není zač, my ti děkujeme.“
Vyšel jsem ze dveří.
Ráno to vypadalo na déšť, ale mraky se mezitím protrhaly.
Nakonec to bude snad i pěkný den.
26.6.
EPILOG
„Výborné hovězí, pochutnal jsem si.“
„To mě těší,“ usmál se na mě čísník.
„Máte nějakou dobrou náladu.“
„Narozeniny dopadly výborně, dárek předán, malá se radovala. Dnešní oběd jsem si dal jako takovou odměnu, posledních pár dní nebylo zrovna snadných.“
Podíval jsem se směrem k obchodu Foto Žák, na kterém visela velká cedule „ZAVŘENO“. Myslím, že bude zavřeno dlouho.
„Musíte mi dát recept,“ povídám, „zítra se stavím znovu.“
„Bohužel, musím vás zklamat. Trojka už není.“
Projel mnou chlad.
Napadla mě jediná otázka: „A pane čišníku, jak vy se vlastně jmenujete?“ a až nyní jsem si všiml, že celou dobu drží něco v ruce za zády.
„Mé jméno… no… je to taková zajímavá náhoda… pane učiteli.“
„Vy… říkal jste, že jste z obchodu utekl… a i oni říkali…“ náhle si mi znovu vybavil náš krátký rozhovor s panem Bařinkou:
„Ale někdo přeci panu Žákovi utekl!“ zvolám. „Ten číšník z Grandu!“
„Když myslíš…“
Všechno mi to došlo. Pozdě. „Usmějte se, pane učiteli…“
*SVĚ…
tma.*
Tak to jsi ty… nemáš hlad?
Měl jsem.
Velkej hlad.
KONEC
|
